wz

Něco o mé paničce ...

      Moje panička je to nejlepší, co mám. Jmenuje se Martina Kučerová, ale já jí říkám: "Paničko". Pracuje jako učitelka biologie a chemie a tak mám podezření, že mi někdy připravuje zvláštní směsi k pití a jídlu. Říká tomu například "iontový nápoj". Řeknu vám, fuj to je ale hnusné! Nebýt toho dobrého masíčka z konzervy, tak bych se na to fakt vykašlala. Jinak si ale na papání nemohu stěžovat. Jen bych mohla dostávat do misky častěji. Alespoň 5x denně. A pořád jí to říkám a ona se na mě jen podívá a řekne: " To ti stačí, byla bys moc tlustá!". Jak už jsem řekla, panička chodí do práce, což nechápu. Vždyť by si mohla místo toho o to více se mnou hrát, házet mi balónky a klacíčky, běhat a skákat přes překážky. Takhle se mnou jezdí na závody pouze každý víkend. To se vždy načekám. Je zcela neodpustitelné, když se rozhodne, že třeba nějaký víkend budeme doma. Docela si s ní rozumím. Někdy však po mně něco chce a já nevím, co. To pak otočím hlavou a jako dělám, že rozumím. Ona to stejně nepozná. Také miluji dlouhé procházky lesem (dá se tam najít hodně klacíčků). Když mi nechce panička dlouho házet aportky, tak čmuchám, jestli někde není nablízku nějaký zajíc nebo srnka. Panička má z toho viditelnou radost. Pořád na mě volá a tak občas přiběhnu se na ni podívat, jestli se neztratila. Když nějakou srnku objevím, absolutně nechápu, proč za ní nemůžu běžet, když panička chtěla, abych ji našla. Někdy mě vezme k sobě do pelíšku, není to však tak často, jak bych čekala. Je to prostě těžký úděl psa (vlastně feny).

 

Copyright © 2004 Michal Kučera       webmaster: © MiNo 2007-2009 mino.wm@seznam.cz